Tetování je pro něj umění, ale také řemeslo. „Cílem je nebrat tetování jako něco výjimečného. Je to, jako bychom šili boty. Člověk sbírá zkušenosti a díky nim jde dál,“ říká tatér Lukáš Poláček. Na kérku v jeho studiu musíte čekat i několik měsíců.
Pracoval jste v reklamní agentuře jako grafik designér. Kdy jste se rozhodl, že začnete tetovat?
První impuls přišel před deseti lety, kdy jsem dělal charitativní večírek a tatéři tam tehdy měli tetovat pomeranče. Chtěl jsem to zkusit, vzal jsem do ruky strojek a od té doby jsem věděl, že to chci dělat. Bylo to ale velmi propojené s tím, co jsem dělal předtím a co jsem vystudoval, tedy umění.
V čem je tetování jiné?
Dá se zpracovávat zajímavěji a vždycky se dá najít cesta, kterou ještě nikdo nešel. Baví mě kombinovat styly a plnit přání zákazníků.
Tetovat jste se tedy rozhodl před deseti lety. Jak jste začal?
Zkusil jsem si to nanečisto u kamaráda, který tehdy otevíral studio, ale tam jsme se trošku nesešli s hygienickými podmínkami a s názory na řemeslo. Proto jsem odešel a začal dělat ve studiu Tribo, což bylo tehdy jedno z největších renomovaných studií. Dostal jsem se tam k novým technikám a k hostujícím tatérům, kteří s sebou přinášeli nové pohledy. Tam jsem chvíli vydržel, potom jsem cestoval a nakonec se rozhodl, že by bylo hezké mít něco svého.
Kdy jste si otevřel vlastní studio?
Před šesti sedmi lety, tedy tři roky potom, co jsem vzal strojek do ruky. Bylo maličkaté, vešli jsme se tam jenom tři. V tom současném je nás třináct.
Tetování mám i od dcery
Tetování vás opravdu zaujalo zničehonic, až tehdy u pomerančů?
To ne. Já jsem tetování považoval vždycky za něco výjimečného a strašně zajímavého. Naše dovolené s rodiči vždycky končily tím, že jsem zmizel a oni mě pak našli před tetovacím studiem. A první tetování jsem si dělal v páté třídě kružítkem. Byl to takový první impuls, byl to obrázek, který mě měl provázet celý život. V průběhu let pak člověk zkouší piercingy a jiné ozdoby těla, ale jenom s tetováním se dají dělat hezké motivy, obrázky, barevné přechody.
Ale tetování je i riziko, člověk si ho nese po celý život.
To je také na nás, abychom zákazníkům, kteří přijdou, je jim patnáct a chtějí krk, onen nápad rozmluvili, protože v patnácti letech člověk neví, co by si dal. A rozhodně si za tím motivem nemůže stát. Motivy přicházejí v průběhu let a mají to být zobrazené zážitky, prožitky, blízcí lidé a vlastně to, co toho člověka tvoří. Spousta věcí, která mám na sobě z dřívějších let, jsou dávno předělané. Třeba záda mám třikrát přetetovávaná.
Máte i tetování od své dcery, je to tak?
Ano, ona vlastně zrcadlí moji cestu tetování, začal jsem tetovat, když se narodila. Obrázek mi vytetovala na jedné soutěži. Mám na sobě jen věci, které jsou pro mě důležité. Každé tetování, co mám, má hodnotu a nemůžu říct, že je jedno víc než jiné. Mám tetování od blízkých lidí, od bratra, od umělců, kterých si vážím. Mám tetování, které je spojené s tím, co se mi stalo. A žádné z nich není nejoblíbenější.
Proč jste se rozhodl, že si necháte potetovat obličej?
Tetování obličeje je stigma, to už člověku nikdo neodpáře. Začíná to pomalu, člověk si nechá udělat něco malého na krku, pak si ho dodělá celý, pak si řekne, když už mám krk, v bance dělat nebudu, tak si nechám udělat něco malého na obličej. A když má něco malého na obličeji, nechá si na něm udělat něco pořádného.
Touto cestou jste šel i vy?
Ano, já to měl stejně. Nejprve malá věc na krku, pak celý krk, drobný tetování na obličej a pak jsem to nechal propojit, jak to mám teď. Nemyslím si, že takové věci je na sobě schopný mít každý. Spousta lidí sem chodí a hrozně se omlouvají, že nemohou mít celé rukávy nebo prsty. Tetování na obličeji nebo na viditelných místech patří ne přímo k vyvoleným, ale k lidem, kteří jsou holt do té škatulky jednou hození. Člověk si na reakce okolí musí zvykat. Vždycky nejsou příjemné. Člověk, který by na sobě neměl ani čárku a nechal si udělat něco rovnou na viditelné místo, by se strašně divil, jak by na něj okolí reagovalo.
Celý den si kreslím, ale vyhoření znám
Za oněch deset profesních let máte za sebou bezpočet děl. Dokumentujete si je?
Ze začátku jsem si schovával všechno. A rád bych, aby to dělali i lidi, co pracují u mě. Tatér se vyvíjí a je znát, jakým způsobem pracuje se stíny, s linkami, s kompozicí. A nic víc než fotka nezbude. Mí zákazníci odejdou a jinak, než si jejich tetování vyfotit, studovat vlastní díla nejde. Uchovávám si ty nejlepší pro prezentaci, ale všechny nezveřejňuji. Nejsem člověk, který by měl rád sociální sítě.
Kolik tetování jste za svou dráhu udělal?
Ročně potetuji nějakých 600 až 800 lidí. Dělám to deset let, takže výsledný souhrn je asi šest až osm tisíc lidí.
Nepřestalo vás to ještě bavit?
Tetování mě baví pořád. Je to, jako když si celý den kreslíme, i když kreslit na tělo je trochu jiné. Dá se tam zpracovat to, co vás ovlivňuje zvenčí. Když slyšíte hezkou písničku, když vidíte hezký film, když si vezmete do ruky foťák a fotíte. Všechny tyhle věci ovlivňují, jak tetování zpracujete, každé proto vypadá trochu jinak.
Chtěl jste si dát někdy pauzu, protože došla inspirace?
Vyhoření je normální, jsme umělci. Jednou člověk dělá to, co ho baví, a druhý den se ráno probudí a vlastně se mu do práce ani nechce, protože neví, co by tam vyráběl. Velkému vyhoření jsem čelil před dvěma lety. Dokonce jsem si tehdy hledal jiné zaměstnání, ale s mým obličejem to už úplně nejde, takže jsem od toho upustil a vrátil se zpátky sem. A maluju dál.
Máte i poháry ze soutěží. Jak moc si jich vážíte?
Poháry jsou strašně zavádějící. Odnesl jsem si jich několik, ale poslední dva roky jsem vůbec nesoutěžil, protože jsem měl spoustu jiných starostí. Letos mám v plánu přihlásit se do soutěže na pražskou tetovací konvenci. Objížděli jsme konvence v Rakousku, Anglii. Jenže pohár člověku nepřinese větší slávu a víc zákazníků. A abych ho získal, může mě víkendový výjezd na soutěž s pár lidmi od nás ze studia stát sto tisíc korun. My jsme ty peníze začali investovat do studia. Někdy je ale příjemné odjet na soutěž a udělat tam něco, co člověk chce nebo k čemu sbírá odvahu. Já však soutěže nepovažuju za něco důležitého a reprezentativního.
Jaký je tedy váš cíl, náboj?
Onou metou je, že to člověk přijme jako životní styl. Když někdo dělá kominíka, odpoledne se umyje a večer v hospodě se ho nikdo nezeptá, jak se čistí komíny. U nás je to protknuté i s naším osobním životem. My jsme neustále kontaktovaní a střetáváme se neustále s reakcemi a názory na téma tetování. Cíl je však v podstatě nebrat to jako něco výjimečného, ale jako řemeslo, které děláme. Stejně jako bychom šili boty. Člověk sbírá zkušenosti a ty potom zhodnocuje. A pak jsou samozřejmě situace, kdy člověk dělá ne úplně zajímavou práci, ale to k tomu patří též. Řemeslo je součástí toho, co jsme.
Co je pro vás největším úspěchem?
Nikdy jsem neměl žádné velké mety. Nejvíc pro mě znamená, že mám za sebou několik lidí, které jsem naučil tetovat a kteří teď ovlivňují mě, že jsem vytvořil něco, kde se tvoří. Kde se tvoří umění, obrázky, kde se lidé cítí dobře.
Organizujete tatérský charitativní projekt. V čem spočívá?
Tetujeme pomeranče a citrony, podmínkou jsou české pohádkové postavičky, protože je to pro české děti. Je to docela sranda, lidi tady mládnou o dvacet let, když tetují Křemílky a Vochomůrky. Večer je pak party, kde si lidé mohou koupit nebo vydražit pomeranče, pomůžou tak dobré věci a pomeranč jim zůstane.
Na koho jde výtěžek?
Nejprve šel dětem z kojeneckých ústavů, teď se nám to trošku posunulo, letos jsme podporovali popáleninové centrum na Vinohradech. Vzniklo to v situaci, kdy ti „oškliví, tetovaní“ nebyli s charitou spojováni, a strašně se to chytlo. Před třemi lety jsme měli na večírku osm set lidí. Děláme to ze dvou důvodů, prvním je ona konkrétní, materiální pomoc, druhým je to, že poukážeme na význam subjektu, který pomoc potřebuje.
.jpg)
.jpg)
.jpeg)
.png)
